Poncirus trifoliata
Ojedinělý druh citrusů, který se od svých příbuzných odlišuje trojčetnými opadavými listy a především nejvyšší mrazuodolností ze všech citrusovitých rostlin, literatura uvádí rozmezí od -20 °C po – 28 °C . Že to nejsou čísla vymyšlená (všeho)schopnými obchodníky dokazují stovky plodících rostlin po celé Evropě, včetně naší země, daří se mu i v USA a dokonce i v Kanadě.
Krásný Poncirus trifoliata rostoucí v Laurent, Maryland , USA Zdroj: http://rslandscapedesign.blogspot.cz/2010/06/poncirus.htmlPopis
Jde o malý 1 – 5 metrů vysoký strom, vytvářející kulatou nebo deštníkovou korunu. Větve jsou zploštělé, tmavě zelené později šedozelené, s až 5cm trny. Na jaře, obvykle v dubnu až červnu, vytváří bílé květy, 3,5 až 8 cm velké. Plody jsou téměř kulaté nebo mírně hruškovité, 3 až 6cm velké, po dozrání v říjnu až listopadu sytě žluté, dužina obsahuje velké množství semen – 20-50ks. Nejmladší rostliny si většinou listy na zimu ponechají, u starších na podzim zežloutnou a opadají.
Původ
Jako původní, divoký druh roste převážně na jižních, osluněných svazích hor a pahorkatin, v říčních údolích a na okrajích lesů v Číně, některé zdroje za původní areál výskytu označují oblasti na sever od řeky Yangtze(česky: ) provincie Shandong, Anhui, Jiangsu, Hebei. V současnosti se vyskytuje hojněji v pustých oblastech, podél cest a v živých plotech. Ve většině západních popisů této rostliny je uváděna i Korea, ale na korejských webech jsem opakovaně našel, že byl do Koreje importován z Číny a naopak nikde nezmiňují, že je tam původní.
Rozšíření
Čína
Místní název: 枸橘 foneticky: Gōu jú
O velkém rozšíření svědčí různá místní pojmenování, často je označován jako „hořký pomeranč“ což vede při studiu starých spisů k nejasnostem a záměnám se skutečným hořkým pomerančem (Citrus aurantium), další názvy už jsou méně lichotivé: „smradlavý pomeranč“ „páchnoucí čchi“ „vesnický železný plot“. Za severní hranici možného pěstování na otevřených polohách s dobrým mikroklimatem se považuje Peking.
První zmínky o Ponciru se nacházejí ve starověkém konfuciánském rituálním textu Zhou li, který byl sepsán ve 3.století př.n.l. a v mytologickém, zeměpisném spisu Shan Hai Jing („Classic of Mountains and Seas„). Na konci éry dynastie Chou(1027 – 256 př. n. l.) se také básník Song-Yu (319–298 př. n. l.) zmiňuje o ponciru „jako o stromě, na kterém rádi hnízdí ptáci“.
Později se objevuje v mnoha svazcích věnovaných tradiční čínské medicíně např. v Maps of Materia Medica(1061 n.l.) a ve vůbec první citrusové monografii: 橘录 foneticky Chü Lu ( anglicky: „Orange recorded“, česky: „Záznamenané citrusy“) sepsané prefektem provincie Wen-Chou, Han Yen-Chihem v roce 1178 n.l. Tato kniha popisuje 27 citrusových druhů a také velmi pokročilé techniky ošetřování těchto rostlin. Později byl rovněž zmíněn v nejobsáhlejší knize čínské medicíny: Compendium of Materia Medica(1578 n.l.) , sepsané Li Shizhenem, která obsahuje popis 1892 léků získávaných ze zvířat, rostlin nebo minerálů a 1160 ručních ilustrací.
Korea
Místní název: 탱자나무 foneticky: taengjanamu
Rozšířen hlavně na jihovýchodě Jižní Koreje včetně ostrovů, objevuje se až do nadmořské výšky 700m, nejseverněji roste na ostrově Gangwhado u hranic s KLDR. Ať už byl do Koreje importován z Číny nebo tam rostl od pradávna, stal se nedílnou součástí korejské tradiční medicíny a mytologie – jeho vysazením se mělo zamezit pronikání bytostí z podsvětí. Také byl používán jako součást trestu pro odsouzence, kteří byli držení na místě obehnaném neprostupným trifoliátovým plotem, takže mohli vidět jen oblohu, možná to byla jiná forma exilu(translátor moc korejštinu nedává 🙂 )
Ale především se zapsal do korejské historie jako symbol odporu proti cizím invazím. Tvořil totiž neprostupnou trnitou překážku pod opevněním hradu na ostrově Gangwhado, kam se uchylovali korejští králové během mongolské a později Mandžuské invaze(1636 n. l.) Z této doby se dochovali 2 unikátní stromy, které jsou označeny jako chráněná přírodní památka, je možné, že to jsou nejstarší rostoucí trifoliaty na světě a ve svém věku 400 let dokonce stále plodí, což je docela v kontrastu s „oficiálními informacemi“ , uvádějící životnost trifoliaty v Anglii kolem 25 let 🙂
400leté plodící trifoliáty
Japonsko
Místní název: カラタチ foneticky: Karatachi
P.trifoliata byl v 8. století přivezen do Japonska jako léčivá rostlina z Číny. V japonské literatuře byl poprvé zaznamenán ve sbírce básní Manjóšu( 4-8 století) Další zmínky o něm lze najít v japonské knize Makura no sóši z 10.století (česky: Zápisky z volných chvil) Jedná se o deník dvorní dámy Sei Šónagon v němž uvádí použití trnu z trifoliaty při tetování, které se v té době používalo pro označení kriminálníků.
Nemohl chybět ani v jedné z prvních japonských lékařských knih 本草和名 / Honzō Wamyō /Japanese names of (Chinese) Materia Medica (918n.l.) vycházející ze 60 čínských lékařských spisů. O častém využití pro oplocení svědčí i název parku Shosei-en Garden (Kikoku-tei česky: Trifoliátové sídlo) u chrámu v Kjótu(založen v 17.století), který byl celý obklopen trifoliatovými stromy.
K větší popularitě této rostliny v Japonsku jistě přispěla i známá píseň japonského hudebního skladatele Kosaku Yamada s názvem Karatachi no hana( česky: Trifoliátové květy)z roku 1928. Na Youtube lze najít mnoho interpretací, jedna je dokonce česká od Josefa Suka.
Indie
Do Kašmírského údolí v severní Indii byl přivezen z Japonska s nadějí, že na něm naroubované odrůdy bude možné komerčně pěstovat v této chladnější části Indie. Ve zdejším mírném vlhkém klimatu s letními max. teplotami 33 °C s chladnějšími nočními teplotami a mírnou zimou do – 15 °C se mu výborně daří tak, že se postupně šíří do volné přírody a má potenciál stát se invazní rostlinou. Obvykle zde vykvétá v polovině dubnu a dozrává v říjnu.
USA
Místní název: Hardy Orange, Trifoliate Orange, Bitter Orange, Japanese Hardy Orange
Do USA se dostal začátkem 19.století, už v roce 1823 je nabízen na prodej v katalogu William Prince Linneanské botanické zahrady v New Yorku, ale většího rozšíření dosáhl až ke konci 19.století, např. v roce 1894 se v The Gardeners‘ chronicle píše o plodícím stromu ve Philadelphii. Byl využíván kolonisty jako zdroj pektinu, na výrobu marmelády a ohraničení pozemků živými ploty, včetně ohrad pro dobytek. Další zmínka o dovozu z Japonska je v knize z roku 1946 On the History of the Introduction of Woody Plants into North America :
„Některé dřeviny jako Pinus koraiensis, Cornus officinalis, Poncirus (Citrus trifoliata) a Rhododendron Schlippenbachii se knám dostali z Japonska před koncem 19. století“.
Do roku 1910 také nejsou zprávy o jeho naturalizaci ve volné přírodě, jako je tomu dnes, kdy se velmi rozšířil převážně po jihovýchodních státech, kde je označen za invazivní rostlinu. Obzvláště v Texasu a Arkansasu vytváří husté, prakticky neprostupné porosty vytlačující původní dřeviny. Nejnižší teplota, kterou přežily byla zaznamenaná v Missouri – 25 °C , pro pěstování bývá doporučována minimálně USDA zóna 6a (min teploty : -20.6 °C až -23.3 °C )
Nejdále na sever se zatím dostal ve východní Pensylvánii, za hranici přírodního rozšíření je považována zeměpisná šířka na úrovni New Yorku.
První zmínka o jeho využití na podnože pochází z roku 1869, kdy ve vlaku ze San Franciska zmrzly importované roubované citrusy z Japonska, ale trifoliátové podnože přežily a byly dále pěstovány a rozšiřovány prvním botanikem pracujícím pro USDA Williamem Saundersem.
Evropa
Místní názvy: Citronečník trojlistý(Czech), Citrónovníkovec trojlistý(Slovak), Poncyria trójlistkowa (Poland), Trilistni citronovec (Slovene), Понцирус (Serbian), Vadcitrom, Télálló citrom(Hungarian), Dreiblättrige Bitterorange, Dreiblättrige Zitrone (German), Driebladige citroenboom( Nederlands), Dværgcitron(Danish) Sitkeä appelsiini(Finnish), Citrontörne(Swedish), Citronnier épineux, Oranger trifolié, Citronnier trifolié, Poncire(French), Limonero trifoliado, Naranjo trébol(Spanish), Limoeiro-trifoliado(Portugal), Pònciro, Arancio trifogliato, Pònciro trifogliato (Italian)
Prvním Evropanem který objevil poncirus pro západní svět byl německý lékař, botanik a cestovatel Engelbert Kaempfer(1651-1728). V letech 1690-1692 pracoval v Japonsku jako lékař pro Nizozemskou Východoindickou společnost, která jako jediná mohla obchodovat s Japonskem. Po návratu v roce 1712 vydal dílo Amoenitatum Exoticarum s vůbec prvním rozsáhlým popisem japonské flóry a japonského lékařství. V jeho 5. svazku se nachází první popis a zobrazení trifoliaty v evropské literatuře:
Pokud už Vaše latina není co bývala můžete zkusit překladač od Google, snad z toho něco rozluštíte.
Také poprvé popsal známy strom Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) a do nizozemské botanické zahrady v Utrechtu přivezl i jeho semena, z nich vyrostlé stromy tam jsou k vidění dodnes. V roce 1727 vyšla v Londýně jeho 2. kniha The History of Japan , která se díky izolaci Japonska od okloního světa stala na dlouhou dobu hlavním zdrojem informací o této zemi.
Právě z Kaempferova díla získal Carl Linne informace o trifoliatě a dalších japonských rostlinách, které zařadil v roce 1763 do 2.edice svého svazku Species Plantarum (Rostlinné druhy) obsahující popis všech do té doby v Evropě známých rostlin a od něj pochází první latinský název: Citrus trifoliata Linnaeus 1763. O 20 let později v Japonsku trifoliatu znovu popsal a zaznamenal pod názvem Citrus trifolia jeho žák, švédský přírodovědec Carl Peter Thunberg v knize Flora Japonica, vydané roku 1784. Aby se vůbec dostal do Japonska, musel se naučit holandsky, protože v té době měli na japonskou půdu povolen vstup pouze holandští obchodníci. I když mnoho jeho zařazení rostlin bylo později změněno, připisuje se mu zásluha o dovoz velkého množství vzorků japonských rostlin do Evropy, kde mohly být dále zkoumány.
V roce 1823 ji francouzský botanik René Louiche Desfontaines přejmenoval na Citrus triptera Desf. Další francouzsko-americký přírodovědec Constantine Samuel Rafinesque trifoliatu v roce 1838 zařadil do samostatného rodu poncirus a od té doby byl většinou používán tento název: Poncirus trifoliata (L.) Raf. až do dnešní doby, kdy by se podle nových molekulárních studií měla vrátit znovu do rodu citrus a opět používat název: Citrus trifoliata. Pro větší nepřehlednost se používala i další jména:
Citrus foliis ternatis, Aegle sepiaria DC. , Bilacus trifoliata (L.) Kuntze,
Pseudaegle sepiaria (Candolle) Miquel, Pseudaegle trifoliata (L.) Makino
Aby toho nebylo málo tak se někdy spojovala C.trifoliata a limonia trifoliata pod jeden druh i když ve skutečnosti jde o rozdílné rostliny, názorný příklad z našich končin. Limonia trifoliata je ve skutečnosti Triphasia trifoliata neopadavá dřevina příbuzná citrusům, rostoucí v Indonesii a na Filipínách. Při hledání data dovozu prvních trifoliat do Evropy jsem našel v knize Traité du citrus (1811) od Giorgia Gallesia zmínku, že se pěstovala v Botanické zahradě v Paříži, když se tam však nadšený autor vypravil žádnou nenašel, ukázali mu právě výše zmíněnou Triphasii trifoliatu.
Prvním záznamem o skutečném výskytu trifoliaty v Evropě tedy zůstává import Citrusu trifoliata do Anglie v roce 1850 Robertem Fortune z Číny. Ale vzhledem k tomu, že do USA se v té době většina rostlin dostávala přes Evropu a v USA byl nabízen na prodej již v roce 1823 myslím, že mohla být na evropské půdě dřív, i s přihlédnutím k tomu, že už uběhlo 150 let od popsání této rostliny v literatuře. A hned několik příležitostí v 18. století bylo, vzhledem k zaznamenaným dovozům ostatních rostlin z Číny a Japonska. Jak se tedy vlastně dostávaly asijské rostliny do Evropy?
První rostliny k nám z Dálného východu putovaly zprostředkovaně již od starověku po tradičních obchodních stezkách přes Tibet, Turkistán a Persii. Byly to například známé broskve, meruňky, moruše a šeříky. Některé dorazily později přes Indii jako Rosa chinensis, díky tomu nazývaná Bengálská růže. Větší přímý dovoz umožnil jezuita Pierre Nicolas d’Incarville, který během své misionářské činnosti v Pekingu(1740 – 1757) posílal semena čínských rostlin prostřednictvím ruských obchodních karavan přes sibiř, Petrohrad až do pařížské Jardin des plantes, byl také prvním Evropanem, který popsal v roce 1741 rostlinu Kiwi (Actinidia chinensis) , kterou objevil v okolí města Macao.
Po něm měli příležitost přivést tuto rostlinu další botanici-dobrodruzi jako švédský kaplan Peter Osbeck, který na své cestě do Číny(1750) popsal mezi jinými i citrusy a přivezl do Švédska vzorky rostlin, další švédský kapitán Carolus Gustavus Eckberg, který v letech 1743-1751 navštívil Čínu 8x , jako první Evropan přivezl Linnému rostlinu čajovníku Camellia sinensis(1763).
Dobrou příležitost měl také tajemník britského velvyslance Lorda Macartneyeho, Sir George Leonard Staunton (1737-1801) , který jej doprovázel na diplomatické misi, kdy se jim naskytla vzácná možnost cestovat po střední a severní Číně, kam se běžně Evropané nedostali.
Po cestě z Pekingu do Kantonu toho využili a po návratu do Anglie v roce 1794 sebou přivezli vzorky 400 druhů rostlin i z oblastí, ze kterých předtím žádné dovezeny nebyly. Trifoliátu na své cestě také sebrali v provincii Kiang a Kuang tung, jestli to bylo formou sušených listů do herbáře, semen nebo celé rostliny bohužel nikde uvedeno není. Také jako první viděli přípravu čaje ovoněného pomeranči, z toho pak vzešel známý anglický čaj Earl Grey. Další záznam o importu možné trifoliaty je prostřednictvím účastníka objevitelských výprav známého Jamese Cooka, sira Josepha Bankse, který měl přivést do Anglie mimo jiné i výše zmiňovanou Limonii trifoliatu, která byla často zaměňována s poncirem.
I když datum dovozu trifoliáty na evropský kontinent není přesně určeno, trifoliata se postupně rozšířila do většiny evropských botanických zahrad a později i do zahrad soukromých pěstitelů jako okrasná rostlina. Zdá se, že nejseverněji v Evropě roste ve skotském Edinburghu, ale vzhledem k teplejšímu klimatu (Usda zona 8b) oproti ČR, je docela možné, že v nejchladnějším podnebí rostou naše trifoliáty. Dobrý přehled o evropských rostlinách nalezenete na stránce známého anglického citrusáře. Trifoliáta se tedy úspěšně rozšířila po většině Evropy, což krásně symbolizuje rostlina rostoucí před římským Koloseem
od Emila Bretschneidera dokládá nalezení C.trifoliaty Zdroj: http://caliban.mpiz-koeln.mpg.de/bretschneider/band1/bretschneider_botany_in_china_1.pdf
od Emila Bretschneidera se záznamem importu rostlin buď pravé Triphasie trifoliaty nebo možná i Ponciru Zdroj: http://caliban.mpiz-koeln.mpg.de/bretschneider/band1/bretschneider_botany_in_china_1.pdf
Zdroj: http://www.romadaleggere.it/alberopoli-la-via-crucis-e-il-ponciro-trifogliato-del-colosseo/
Austrálie
Do Austrálie byla pravděpodobně dovezena ke konci 19. století prostřednictvím Chaffey brothers, kteří přijeli z Kalifornie jako odborníci na zavlažování. Měli za úkol kolonizovat území v povodí řeky Murray ve státě Victoria, kde založili město Mildura. Za pár let začalo několik ovocných školek v okolí Sydney množit trifoliatu jako podnož, ale nebyl o ni valný zájem, takže nakonec byla množena jen v jedné školce a využívala se spíše pro živé ploty. Ve sborníku Linnean Society of South New Wales z roku 1919 je také uvedeno vyklíčení semen z plodící trifoliáty rostoucí v botanické zahradě v Sydney.
Většího rozšíření jako podnože se dočkala až po roce 1940, zvláště v Novém Jižním Walesu byla od roku 1942 hojně používána pro pomeranče, mandarinky a grepy díky své odolnosti proti hnilobě kořenů na těžších půdách v oblastech s častými srážkami, kde v období extrémních srážek ostaní podnože hromadně hynuly. Postupem času se místy rozšířila do volné přírody, jak ukazuje mapa.
Po shrnutí původu a historie rozšíření Ponciru trifoliata po celém světě se na další straně dočtete o využití této rostliny.
Komentáře
16 komentáře k článku "Poncirus trifoliata"
Zdravim. Len som chcel pridat zaujimavost ze ja mam cca 7 rocnu trifoliatu volne v zemi v nadmorskej vyske cca 550-600m. A rastie bez problemov. Mala uz aj jeden plod asi z 10 kvetov co zakvitla.
Dobrý den, gratuluji, máte ji zasazenou na chráněném místě u domu nebo je v otevřené poloze a jaké minimální teploty u vás byly během těch 7 let?
Pozdravujem, po 10 rokoch sa mi urodilo množstvo plodov z Poncirusa vie niekto recepty na spracovanie a kandizovanie? má liečivé účinky.
Zdravím, recept na marmeládu najdete na tomto webu, v článku je zmíněno i využití usušených nedozrálých plodů jako léku.
Objevují se i zprávy o trifoliátách s „jedlejšími“ plody bez typické pachuti, ty by byly samozřejmě lépe využitelné…
Trifosku mam pred domom už niekoľko rokov. Pravidelne plodí asi 8kg plodov. Škoda, že sa nedajú vložiť fotky.
Dobrý deň.Nemáte na predaj semienka alebo malú rastlinku?
dobrý den, také bych se připojil se žádostí o semena- bylo by možné zaslat?
Dobrý den,
pokud máte zájem o semínka, mohu Vám zaslat celý plod.
Dobrý deň. Mohol by som Vás poprosiť aj ja o ten plod? Samozrejme by som to všetko zaplatil, ale to by sme sa už asi presnejšie dohodli telefonicky alebo emailom :).
Dobrý den .Taky bych prosil o zaslání sazenice nebo plodu na dobírku.
Zdravím,
mám jí asi 10 let a zcela větrné poloze (Brdy, 600m/m) a pravidelně plodí. Mám i semenáčky od ní.
Děkuji za poskytnuté informace a fotografie, rostlinu jsem zařadil do mapy, se zatím zmapovaných trifoliát roste v největší nadmořské výšce a nejchladnějším klimatu, což je dobrá zpráva pro pěstitele z chladnějších oblastí ČR.
Tak ta moje je definitivnw KO. Zničil jí ten extrémně teplý únor a následně -20°C v březnu. Celý kmen (už asi průměr 8 cm) to roztrhlo od spodu k vrcholku a už se nezpamatovala, i když jsem jí ošetřil voskem… Ale její semenáčky se mají čile k světu, tak zkusím jinou přistíněnou polohu (byla na celodenním zimním slunci).
To je škoda, menší mrazové trhliny pozoruji i na některých mých trifoliátách, chtělo by to asi opravdu přistínit kmínek na jaře..
Mám vzrostlou trifoliatu na zahrádce. Každý rok mnoho plodů.
Pěkný článek, k té životnosti bych rád dodal, že nejspíš opravdu půjde o údaj vycucaný z prstu. Nakonec i Poncirus v botanické zahradě Na Slupi v Praze, umístěný hned vedle vchodu do skleníků, bude daleko starší než 25 let. Osobně jej pamatuji minimálně z doby před 40 lety a již tehdy šlo o vzrostlý strom.